STŘÍDAVÁ PÉČE

Institut střídavé péče je vedle svěření dítěte do péče jednoho z rodičů, nejčastěji matky, jednou z dalších možností uspořádání po rozvodových vztahů mezi rodiči a dětmi. Jedná se o formu pečování o dítě oběma rodiči, kdy se každý z rodičů stará o dítě přibližně po stejnou dobu v opakovaných časových intervalech. Délku časového období si mohou dohodnout sami rodiče dítěte, pokud však nedojde ke shodě, rozhodne o tom soud.

Tato možnost však v praxi soudů byla dosud využívána spíše okrajově. Docházelo k ní zejména v případech, kdy se rodiče nezletilého byly schopni vzájemně dohodnout a v alespoň nezbytné míře byli schopni mezi sebou komunikovat. Pokud zde byla absence vzájemné komunikace alespoň ze strany jednoho rodiče, tato forma péče se neuplatňovala.

V důsledku změny chápání tradičního uspořádání rodiny, tedy zejména ve změně chápání tradiční role ženy v péči o děti, její možnost seberealizace a zavedení možnosti zůstat doma s dětmi mužům na tkz. rodičovské dovolené, se střídavá péče začíná jevit jako nejlepší cesta uspořádání péče o děti. Tento názor také projevil v květnu 2014 Ústavní soud v ústavním nálezu ÚS 2482/13.

Ústavní soud zde vycházel z předpokladu, že nejdůležitější je chránit zájem dítěte, které má právo na láskyplnou péči obou rodičů. Zaměřením pozornosti na potřeby dítěte by se mělo zamezit případům, kdy se dítě stane prostředkem k „vyřizování účtů“ mezi rodiči. Ústavní soud dále judikoval, že „pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou.“ Z uvedeného nálezu tedy vyplývá, že v případech, kdy budou rodiče splňovat výše uvedené předpoklady s ohledem na zájem dítěte, bude střídavá péče nařizována i v situacích, kdy rodiče dítěte nebudou schopni mezi sebou v dostatečné míře komunikovat a nebudou s ustanovením střídavé péče souhlasit. Z dalšího nálezu Ústavního soudu ⁽²⁾ vyplývá, že dokonce ani velká vzdálenost mezi bydlišti rodičů se nestane překážkou jejího nařízení. Pro rodiče z uvedeného vyplývají nové povinnosti, kdy se budou muset po rozvodu přizpůsobit více požadavkům dítěte, upřednostnit jeho zájmy před svými vlastními a naučit se vést mezi sebou alespoň nezbytný dialog.

Opatrovnické soudy tak u nás navazují na v Evropě zcela výjimečnou praxi primárního uplatňování střídavé péče, která u nás vystřídá dosud nejvíc užívanou formu péče o dítě jedním z rodičů. Vzhledem k chránění zájmů dítěte bude možné aplikovat i jiné formy péče o dítě. V takovýchto případech se však bude muset prokazovat vhodnost takovéhoto jiného řešení a bude k ní docházet pouze ze závažných důvodů, kdy bude ohroženo blaho dítěte, a to zejména v situacích, kdy nebude splněna alespoň jedna z podmínek judikovaných Ústavním soudem.

Použité ústavní nálezy:

1. I. ÚS 2482/13
2. I.ÚS 1506/13

Mgr. Jakub Krč, advokát