PROTIÚSTAVNOST NEEXISTENCE DOLNÍ HRANICE SANKCE VE SPRÁVNÍM ŘÍZENÍ

Dolní hranice sazby u správních deliktů byla zavedena teprve novelizací zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění platného ode dne 1.1.2012[1] v souvislosti se zvýšením horní hranice sazby. Dolní hranice sazby tehdy byla stanovena na 250 000 korun českých.

Určení individuální výše pokuty, která bude osobě udělena za spáchání protiprávního jednání, je na zvážení příslušného správního orgánu, který posuzuje nejen nebezpečnost takového jednání pro společnost, ale také individuálními majetkovými poměry jednotlivce. Ustanovením dolní hranice sazby je tak omezena pravomoc správního orgánů rozhodnout v dané věci přiměřeně.

Pokuta, jako zásah do majetkové sféry jednotlivce, má mít povahu represivní, z toho vyplývá, že potrestaný by měl její dopad pocítit, neměla by však mít likvidační charakter.

Uplatňuje se zde proto zásada rovnosti, která je ale chápána pouze v relativním smyslu: „stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně.“[2] Rovnost je zde chápána jako rovnost sociálního charakteru, kdy má tato zásada zaručovat přiměřenost zásahu do vlastnického práva.

Z tohoto pohledu se tak jeví pro mnohé menší podnikatele ustanovení o příliš vysoké dolní hranici sazby jako likvidační a dochází tak k narušení ochrany vlastnictví, která je garantována v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud judikoval ve svém nálezu Pl. ÚS 52/13 zrušení ustanovení o spodní hranici sazby ve výši 250 000 korun ve výše zmíněném zákoně. Ústavní soud rozhodl, že „Spodní hranice pokuty je stanovena v takové výši, že omezuje rozhodující správní orgány přihlédnout ke specifickým okolnostem různých případů, jakož i k osobám delikventů a jejich majetkovým poměrům. Do těchto majetkových poměrů může v některých případech zasáhnout se značnou intenzitou, a jde proto o zjevně nepřiměřenou výši spodní hranice pokuty, která dosahuje ústavní dimenze.“[3]

Problematiku příliš vysoké dolní sazby u správních deliktů si uvědomoval i zákonodárce, krátce po zrušení tohoto ustavení Ústavním soudem byla přijata novela, podle které došlo k ustanovení nové dolní hranice sazby pokuty, tentokrát ve výši 50 000 korun.

Ústavní soud se však ve svých nálezech zabýval pouze konkrétní kontrolou protiústavnosti dolní hranice. Neposuzoval však celkovou protiústavnost zavedení dolních hranic sazby u přestupků zákona o zaměstnanosti, třebaže tyto hranice zrušil již dříve v oblasti správních deliktů ve stavebním právu[4] pro zjevný rozpor s Listinou a s právními principy státu.

[1] § 140 odst. 4 písm. f) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02

[3] Nález Ústavního soudu ze dne 9.9.2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl.ÚS 3/02